Nedá se přesně napsat nebo poradit, které knihy jsou dobré a které špatné. Je fakt, že ty, které kritika strhá jsou skoro ihned vyprodány a ty, které jsou kritikou vynášeny až do nebes se prostě neprodávají. Leží na pultech a většina lidí si je koupí jen proto, aby ze sebe mohli dělat intelektuály. Kniha je okatě položená tak, aby ji návštěva viděla, ale majitel se do ní většinou ani nepodívá. Když se mne někdo ptá, kterou knihu mu doporučím, vysvětlím, že tohle nedělám. Mohu mu maximálně říci, co se líbilo mně samotné a co jsem si přečetla s chutí.
Doporučení je totiž velmi ošidná věc. Každému se líbí něco jiného a každý má pak na věc jiný názor. Můj přítel se vrtá v knihách Karla Maye, kterých má kolem tří set a má rád pana Švandrlíka, tedy coby oblíbeného autora. K těm počítá ještě pana Weastleka a také pan Wodehouse je jeho oblíbenec. Ty si přečtu i já. I když mne suchý anglický humor moc neoslovuje. Společné máme krimi, tedy on má snad vše od pana McBaina a J.H.Chaseho. Já jsem zase spíše na paní Christieovou, nebo Dicka Francise. Což nebaví jeho. Prý je to na něj zdlouhavé a málo akční. No, tom má trošku pravdu, ale já zůstávám u svého.
Mimo tyto žánry si samozřejmě přečteme něco jiného, ale z nedostatku času nemůžeme v knihách ležet neustále. Takže je máme v mobilech a když jsme někde na horách tak si před spaním čteme. Někdy, když za sebou nemáme něco hodně náročného. Znám spoustu lidí, které výše uvedení spisovatelé nikdy neoslovili a pravděpodobně se tak nestane ani v budoucnosti. Jim se líbí například dívčí romány, nebo se vracejí k pohádkám. Jiní si zase libují ve fantasy románech a třeba v literatuře faktu. Sto lidí, sto názorů a sto chutí. Pokud se to někomu líbí, je to jeho svobodná volba. Nikdy nikoho nekritizuji za to, co čte. I když kdysi bylo pravidlo, řekni mi, co čteš a já ti řeknu jaký jsi.